1) Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu
Údolí U pěti hvězd
Když jsem já byl tenkrát kluk, svět na dlani jsem měl a v očích hejno sluk, i k nebi měl jsem blíž, než hvězdář, nebo kněz, co dneska, co Ty víš, jak tehdy voněl bez! To ryby braly víc, byl veselejší smích a v létě větší hic a v zimě čistší sníh. I stromy rostly vejš – k těm bílejm kadeřím a v sen jsem věřil, v nějž kdy sotva uvěřím… (Zdeněk Borovec)
Má paměť dnes nic neví o tom, co jsem prožíval a cítil v raném věku přibližně do pěti let. Laskavě tak vynechala můj dvouroční pobyt v nemocnici na TBC, černý kašel, záněty středního ucha, odstranění mandlí a jiné nepříjemné dětské nemoci, které mne záhy – když jsem se začal rozhlížet ve světě – potkaly. Kam už paměť s jistotou dosáhne je Zlatý kaňon, místo kam naše rodina, a někdy jenom já s tátou, s pravidelností tikotu švýcarských hodinek, skoro každý víkend, dovolenou a prázdniny jezdili na chatu.
Zlatý kaňon je romantický skalnatý kraj dolního úseku řeky Sázavy. Takto jej pojmenoval, ve dvacátých letech minulého století, dvanáctiletý Josef Peterka (později známý trampský bard Bob Hurikán) který sem zavítal se skautskou družinou. Záhy říční údolí od Kamenného Přívozu po Pikovice začaly „kolonizovat“ party trampů. Nedaleko od Zlatého potoka, proti proudu řeky, leželo na jejím břehu jedno z nejoblíbenějších míst – tábořiště „U Dubu“. Jezdila tam mimo jiné osada Arizona, do které patřil i malíř Zdeněk Burian. Byli to trampové z Arizony, kteří vystavěli ve Zlatém kaňonu první chatu. Další osady vznikaly rychle jedna za druhou. V roce 1933 napočítal Bob Hurikán ve Zlatém kaňonu už 168 chat.
„Nádherná divočina, hrozivě rozervané skály, zalesněná úbočí, křivolaké stezky, slunce, měsíc, hvězdy, hučící peřeje i klidné zátoky, písčiny i skalnaté dno, zelený koberec na březích – klid. Táborové ohně a v hlubokém údolí až na dně kaňonu pruh řeky vonící puškvorcem, rybinou a vlhkostí vřesů – to je Zlatá řeka! Zvláště za slunného jitra, kdy slzavým třpytem orosené mlází tone v závoji zešedlých par, padá dech přírody člověku na prsa a tehdy člověk rád uvěří v nekonečný život Přírody“. (Josef Peterka - Bob Hurikán)
Já ovšem začal jezdit s rodiči do tohoto kraje až později v padesátých letech. Naše chata stála trochu níže po proudu, než bylo legendární tábořiště „U Dubu“. Byla vystavěna v postranním špatně přístupném údolí až za předposlední peřejí. Údolí je po obou stranách ohraničeno vysokými skálami spadající až k řece a nahoře přeťato zpevněným náspem vysokým přes dvacet metrů a vystavěným pro koleje Posázavského Pacifiku. V náspu byl vybudován přes dva metry široký tunel pro Zlatý potok pramenící vysoko v Bohulibech a vyvěrající ze starého zlatodolu.
„... ve svých hrách na zlatokopy, které jsme hráli tak opravdově, jsem v roce 1923 často prolézal tento kraj ve společnosti věrného barda. Prolézali jsme, sondovali, hledali s geologickou příručkou, se sítem, pánví a lučavkou…“. (Josef Peterka - Bob Hurikán)
Podle osadní vlajky, kterou jsem při šmejdění v chatě objevil, se v údolí osada jmenovala U pěti hvězd. To znamenalo, že původně zde stálo pět chat. Já jej poznal už se sedmi. Krom té naší tu jsou i dvě chaty mých strýců a tet. Vedle nás strýce Václava a tety Marie. Hned za potokem, který dělí údolíčko na dvě části, stojí proslulá a divoká Askalona. Srub jako okopírovaný ze starého rodokapsu, přimknutý ke skále s mohutným stromem prorůstající verandu. Kousek dál je plácek s volejbalovým hřištěm pravidelně každé jaro zaplavovaný rozvodněnou Sázavou. U něho na vysoké podezdívce chata Kon-Tiki a za ní ještě výše ve skále u potůčku s pitnou vodou chata Řečných (divná přezdívka ale jinak se o majitelce nemluvilo a tak mi z dětství v paměti uvízl tenhle hojně užívaný název). Kousek výše proti proudu Zlatého potoka na malém plácku tak trochu ve věčném stínu stojí chajda pana Voseckého a ještě výše chata strejdy Karla a tety Zdeny.
Na druhé straně přes řeku sleduje pobřeží Sázavy Posázavská stezka vybudovaná v letech 1914–1924 Klubem ČSL turistů v Praze, v délce 6,8 km. Od ní odbočují pěšiny a kamenné schody vzhůru svahem k mnohým chatám. Hodně vysoko je např. skryt v zalesněném terénu nízký malý srub Narvik. Z verandy má krásný výhled na údolí s řekou. S dětmi majitelů, dívkou Ejinou a divokým Pavlem jsem se často vídal i mnohé podnikal, hlavně o prázdninách, ale oni byli velcí a já malý. To byl můj věčný problém. Pokud kolem v chatách byly i nějaké děti, tak to byla děvčata starší než já a tak jsem je vůbec nezajímal. Mimo prázdniny jsem si tak hrál sám i podnikal průzkumy nejbližšího okolí. Bylo v tom trochu strachu a hodně představivosti a fantazie – a čím jsem byl starší, tak se ten okruh zvětšoval a já jeho tajemno odkrýval.
Kapitoly ze série – Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu:
Fantazie, sny, představy a touhy
Další články:
TÁBOR SLUNCE aneb jak chutná strach
TÁBOROVÁ SAUNA oddílu Bílý Orel
