6) Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu
Kandík psí zub – Jetel plazivý – Komár písklavý – Zmije vodní
Flóra & fauna
Nečekejte, že vás provedu květenou a zvířenou Posázaví. Nejsem RNDr. tak žádná latina, jen vzpomínky na to, co mne oslovilo, zaujalo, stalo se, a na co jsem myslel, když jsem se jako dítě toulalo Zlatým kaňonem, případně přidám asociace z časů pozdějších.
První na co jsem si vzpomněl, byla kniha z období mého potěšení ze sociologie a psychologie – žel už si nejsem schopen vybavit její název. Ale přinesla myšlenku, která mne tehdy zaujala. Když dítě vidí krásnou květinu, slyší ptačí zpěv nebo se mu líbí hrneček, přispěchá rodič nebo učitel aby dítě poučil, že květina má pestík, tyčinky, okvětní lístky a také stvol, lodyhu nebo stéblo… Výsledkem je, že příště dítě už nevidí krásnou květinu, nežasne, ale zná všechna ta poučení a ztrácí schopnost kochat se („Vy jste se zase kochal, že jo, pane doktore? Vy jednou špatně skončíte… To každej, Karle.“ – Vesničko má středisková).
Jak jsem už jinde tady ve vzpomínkách psal, tak v okolí byla na chatách hlavně děvčata a ještě navíc starší. Když mne vzala sebou, tak ty jejich aktivity jako „pošilhávání“ po starších klukách, chichotání, trhání kytiček nebo hledání čtyřlístku nebylo něco, co mne uspokojovalo. A čtyřlístek jsem stejně nikdy nenašel!
Zato co se přede mnou neschovalo při jednom společném výšlapu po Medníku, byl kandík (psí zub). Věděl jsem, že je chráněný a že se nesmí trhat, ale asi abych se před holkami ukázal, jeden kvítek jsem utrhl. Ani se mi moc nelíbil. Lilii jsem si představoval spíše jako orchidej z amazonského pralesa a ne tuhle drobnou květinku. Asi protože jsem čtyřlístek nenašel, náhlé se tu objevil myslivec a hned jestli víme, že se kandík nesmí trhat.
Sedím na kamenném výběžku a za mnou strmý skalnatý svah. Ruku s kandíkem nenápadně stočím za záda a květinu pouštím dolu. Asi jsem ještě dostatečně neuměl výraz pokerového hráče, neboť pan lesník přišel ke mně a naklonil se nad svah… Samozřejmě k mé smůle kandík uvízl v trsu nějaké trávy ani ne metr pode mnou… Co teď bude?
Pan myslivec kousek popošel a děvčata se hned za ním vrhla a začala jej přemlouvat (asi aby mne nezastřelil). Pak sestřenice Enka přišla za mnou, abych pana lesníka odprosil, že pak na to zapomene. „Odprosil! Co to je odprosil, nikdy jsem se neomlouval a nikoho neodprošoval. Co že mám říci?“ „Řekni, prosím vás odpuste mi to, já to už vícekrát neudělám.“ Tak jsem to ze sebe blekotavě vysoukal. Vyslechl ještě krátké kázání a šli všichni domů. Ale já jsem to odpoledne při zpáteční cestě cítil, že jsem navždy ztratil klukovskou sebejistotu, sebevědomí, sebedůvěru a veškerou sebeúctu.
Na sbírání já moc nebyl. Zkoušel jsem to s nálepkami od sirek, se známkami… Ba i houby, na které jsem musel, čas od času, s tátou do lesa, jsem hledal zbytečně. Evidentně hříbky věděly, že je nemám rád a tak i ony mne neměly rády a schovávaly se mi. Pak jsem je s despektem doma vybíral z polévky, nebo omáčky a nejhorší byla smaženice. Ta strašná blátivá konzistence snad přirovnatelná jedině k tlustému masu. Táta si stále myslel, že mne lásku k houbám naučí donucením, až se mi jednou zvednul „kufr“ tak, že jsem odběhl a potupně vrhnul. A já se mohl dále utvrzovat v názoru, že geneticky k téhle rodině rozhodně nepatřím, že mne museli v porodnici vyměnit.
Co se tátovi nedařilo, to po mnoha letech snadno vyřešila jedna mladá dáma. Snad každý večer mně připravovala druhou táborovou večeři z jednohubek – delikatesu smažených houbových kloboučků na pánvičce. Houby se už přede mnou neskrývaly, ale naopak usmívaly se všude kolem. Aby ne, když nedávno bouchnul atomový reaktor v Černobylu…
Strejda Vašek, který měl chatu hned vedle nás, brzy zrána chodil rybařit. Když se mu podařilo něco chytit, často jsem od něj kousek dostal. Nejraději jsem byl, když ulovil úhoře. Byl nejen lahodný, ale navíc bez kostí.
V údolí pod spodní skálou kde byla hloubka, stále líčil na něco velké – sumce nebo štiku. Chytal na živou návnadu. A protože strejda byl přívětivý pohodář a usměvavý humorista tak jsem se rozhodl, že mu nějaké ty malé rybičky – nevím proč, ale říkalo se jim řízky – nalovím. A to jsem neměl.
Od strejdy jsem vyfasoval malý háček a řízkovnici, prut jsem měl vlastní. Tady snad na každé chatě měli nějaký ten prut, i když povolenku (rybářský lístek) si kupovali jen ti, co rybařili denně.
Už když jsem napichoval na háček nějakou larvu nebo malého ráčka zmítaly mnou podivné pocity… Pak nahodit v rozhraní peřejí a nechat splout do nějaké mělké tišiny, splávek po chvilce zacuká a je to. Chudák malá rybička, a ještě jí vyndat ten zaseknutý háček s protihrotem. Jak ji to musí bolet. Mě možná ještě víc. Chytil jsem takhle tři nebo čtyři a v řízkovnici odnesl strejdovi. Ten vyjmul malou rybku z řízkovnice. Podélně jí propíchl celý hřbet dlouhou rovnou jehlou a protáhl lanko s trojháčkem na konci. Připevnil na svůj vlasec celou tuto sestavu s živou rybičkou a nahodil návnadu do hluboké vody, kde zděšeně brázdila a tím lákala na sebe dravé ryby.
Ne, tohle pro mne není – říkal jsem si. Nikdy jsem zvířátkům neubližoval. Snad s výjimkou drzých a všude přítomných vos, komárů a ovádů. Ale včely jsem jenom odháněl, vím, že když dají pigáro (žihadlo) tak sami umírají. A přesto jsem měl v údolí nepřátele. Nebyl to mlok se žlutými skvrnami, milovník vlhka, nebo zlatozelená ještěrka, která se zase ráda nehybně vyhřívá na sluníčku a které se podařilo mne jednou vyděsit, když bleskově zmizela v nějaké škvíře, ale na kameni zůstal její ocásek. Později jsem se dozvěděl, že jej umí odhodit a že ji rychle zase doroste. Těmi nepřáteli byly zmije.
Nahoru v našem údolí vedla cestička v kamenné suti vzhůru k vysokému náspu a železniční trati. Také jsem tudy chodil, když jsem potřeboval zajít k chatě strejdy Karla a tety Zdeny. Do svahu se opíralo slunce a hadi to tady brali asi jako svou rekreační destinaci. Pozorně jsem sledoval cestu a nejbližší okolí, a když svítilo slunce tak jsem nějakou tu potvoru vyhřívající se na kameni skoro jistě uviděl. Většinou to rychle vzdávaly a sklouzly někam mezi kameny. Ale jednou jsem šel kolem Voseckých, tam je sice dost vlhko a stín, ale na jeden schod svítilo slunce a tam byla stočená. Moje noha se zastavila ve vzduchu a dost dlouho zmiji trvalo, než se rozhodla nezaútočit a raději mi uvolnit cestu.
Dokonce se mi stalo, když jsem se koupal, jak se vlnitými pohyby po hladině přibližuje had. A to jsem si myslel, že moje výsostné teritorium je řeka. Začal jsem zuřivě cákat vodu, až milostivě změnil směr. Dnes vím, že i zmije umí plavat a dokonce existuje zmije vodní – i když u nás je její výskyt nepravděpodobný.
Další nepřátelé, kteří o prázdninách útočili s nebývalou vehemencí a zákeřností byli komáři a ovádi. Moji sladkou, jistě „modrou“ krev považovali za obzvláštně lahodný drink, což bych jim i dopřál, ale že si do mě – nejraději někde v obličeji – vždy vypustí nějaký toxický odpad, to jsem netoleroval a mstil se jim na životě. Co naplat, většinou pozdě. Moje tvář rychle dostávala podobu Quasimoda – zvoníka od Matky Boží. Otoky byly tak nevídané, že jsem se rychle stával nezaměnitelným originálem – ne ovšem k mé potěše. Syn strýce Václava, bratranec Mirek byl mnohem starší než já a studoval lékařskou fakultu. Poradil, ať si místa potírám obyčejným mýdlem s Jelenem. Byl jsem z toho jelen, ale zkoušel jsem to. Ani tato chemická zbraň pracující na principu neutralizace kyselých a zásaditých látek na mne moc nefungovala. Byl jsem sužován touto asi „šlechtickou“ rodovou anomálií dlouho do dospělosti.
V mládí když jsem s partou vodáků sjížděl Lužnici a na noc ulehl pod širák někde pod Majdalenou, objevila místní populace komárů lahodnost mé krve. Jejich noční útoky byly tak nevybíravé, že jsem to ve tři ráno vzdal. Sbalil skromné saky-paky, na strom připevnil papír s informací, že jedu Starou řeku a počkám ve Staré Hlíně. Rozloučil se pohledem na spokojeně spící, do své singlovky zasunul loďák a vyrazil za blednoucího nebe do ranního rozbřesku.
No, nikomu to nedoporučuji. Překračuje to všechna bezpečnostní pravidla na řece. Riziko, že tě proud narve někam pod padlý strom, zvrhneš se a v mělké vodě nemáš dost místa se vysoukat z celokryté laminátové lodě, nebo se zapleteš do větví, kořenů a rostlin na dně říčky, není zanedbatelné. Hlavu máš pod vodou a nikdo nablízku. I na takto jednoduché řece se samotný nejezdí a navíc v noci. Já sice věděl, že musím dávat pozor, zas takový kaskadér jsem nebyl, ale v mládí jsme prostě všichni mistři světa.
Na Staré řece (Národní přírodní rezervace) se mi ráno začalo odměňovat úchvatnou scenérií. Cáry mlhy trhalo ranní slunce. Nábožné ticho katedrály okolního lesa se zvolna plnilo jednotlivými hlasy probouzejících ptáků. Závěje písků v meandrech krajiny a řeka s tokem průzračné vody přesypávající zrnka. Vidím vysoké poddolované břehy a spadané stromy částečné pohřbené písečnými duny. Slzy rosy se třpytí na stéblech trav. Občas někde u hladiny šplouchla vlna, to rybka si skočila pro svou dávku mušek k snídani.
Mnohdy jsem musel do mělké vody a přetahovat loď přes ležící kmeny, nebo ji protlačit pod spadlý strom. Někdy jsem postrkával plavidlo před sebou a plaval za ním k další přírodní překážce. Často jsem se rozhlížel v úžasu kolem zasažen podmanivými hlasy lesa a obklopen syrovou, ale krásnou a malebnou krajinomalbou. Připadal jsem si jako Kiplingův Mauglí. Cítil jsem se součástí (Jsme jedné krve ty i já) této božské přírody, světa, vesmíru. Už nikdy v budoucnosti jsem tak silně nepocíťoval tu uchvacující jednotu ve vřídlu všehomíra, jako tady, v samotě a náruči panenské přírody.
Příroda dala člověku rozum, aby se jí bránil, a srdce, aby se ji neubránil. (Jean Galbert de Campriston)
Kapitoly ze série – Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu:
Fantazie, sny, představy a touhy
Další články:
TÁBOR SLUNCE aneb jak chutná strach
TÁBOROVÁ SAUNA oddílu Bílý Orel
