Malé slovenské leporelo
Jako pamětník mnohého v minulém století, často dnes čtu a slyším o minulosti přelakované dějiny. Aniž bych pomyslel, že mohu odvozovat osobní zkušenosti k celistvosti doby, chci podat – možná už ze zrcadla zapomnění – malý střípek z historie aniž bych toužil zobecňovat. Jsou to vzpomínky z časů před čtyřiceti až padesáti i více roky.
Jednou z cest za poznáním Slovenska a našich slovenských bratia společné republiky, byla výprava na řeku Hron. Náš pražský vodácký oddíl, převážně třinácti až čtrnáctiletých děvčat a chlapců, jsem měl tehdy ještě s jednou vedoucí na zodpovědnost protože jsem také vlastnil nějaký ten papír od ČSTV o potřebných zkouškách.
Přes týden pršelo a tak už byla řeka vystouplá z břehů, temně hnědě zabarvená a unášela notné dávky smetí a domácího odpadu co na březích posbírala. Velká voda peřeje už mnohde zahladila a tah proudu řeky se zrychlil. Projížděli jsme za občasného poprchávání několika dědinami které nám připadaly jak z minulého století. Na mostech číhala cikáňata a plivala na projíždějící lodě, další cikáni stáli na březích, pokřikovali a metali po vodácích kamení jak na pouťové střelnici.
Snaha vyhnout se kamenu letící na tělo posádky a lodě mohlo snadno končit zvrhnutím. Zásah do hlavy jezdce, po převržení, až fatálními následky. Štěstí bylo, že voda řeku značně rozšířila zaplavením břehů, a tak většina plavidel a jejích posádek rychle unikala z dosahů házejícího kamení.
Těžko se ale vysvětlovalo a odpovídalo na otázku …proč?
Další podivný zážitek mne potkal v Bratislavě. Byl jsem zde ještě s několika Pražáky na přehlídce studentských filmů. Večer jsme zašli do Studentského klubu. Jeden – takový dlouhán – z naší společnosti hrál závodně košíkovou. Když jsme o půlnoci odcházeli, čekali jsme ještě na někoho z naší party venku na chodníku. Ze dveří vyšel vysoký student. Naklonil jsem se k tomu našemu a říkám: „Ten by hrál basket.“ Zaslechl moji poznámku, vztekle bouchl pěstí do dveří vinárny a zařval: „Jsom basketbalista, ale predevšim jsom Slovák!“ Nezapomenutelná věta.
Jedno ráno jsem zašel do restaurace naproti ubytovně kde jsme spali. Trochu jsem v té době „ujížděl“ na raní kávě a bez ní bych se neprobral. V restauraci mně na požádání přinesl číšník kávu. Byla buď zalitá studenou vodou, nebo někde v kuchyni stála celou noc, a možná to byly jen nějaké kávové slivky. Po usrknutí už jsem dál kávu nepil a říkám procházejícímu pinglu, že káva je zcela studená. Rozkřičel se agresivně na celou hospodu. Něco ve smyslu „ty hajzle českej zaplať a táhni“. Ostatní samozřejmě nevěděli co se stalo, ale evidentně byli připraveni tomu Čechunovi rozbít hubu.
Ne vždy jsem prožíval takové nenávistné zkušenosti. Nedaleko okraje městského centra jsem objevil restauraci jak vystřiženou z doby první republiky. V duchu si říkal, že se tu co nevidět musí objevit Oldřich Nový. Provoz na place řídil vrchní – starý elegantní pán v černém s motýlkem. Číšníci a servírky se tiše pohybovaly restaurací připraveni splnit každé přání hosta. Čepovali tu dobře ošetřené plzeňské pivo a podávali vynikající chutná jídla ve velkém výběru. Byla to učňovská restaurace kde obsluhovali a vařili, pod vedením svých mistrů, studenti posledního ročníku.
V jiném čase jsem jel po Slovensku linkovým autobusem směrem k Prešovu. Když autobus zastavil na náměstí v nějaké menší vesnici, koukám z okna přes silnici na druhou stranu. Seděl tam obkročmo na silné motorce kluk celý oblečený v černé kůži s třásněmi a kovovými prvky. Dlouhé černé vlasy a na helmě položené před sebou sepjaté ruce v modlitbě. Kousek dál stál malý kostelík a u otevřených dveří byl ověnčený lidmi kteří se do něj už nevešli. Ta podivná směs moderní techniky, až gangsterského oblečení a tvrdých rysů ve výrazu toho mladíka, v kontrastu s jeho nábožnou pokorou vyvolala u mne vzpomínky na filmy zlatého věku italského neorealismu. Moc jsem litoval, že nemám po ruce alespoň fotoaparát. Ale tento úžasný „záběr“ v mé vizuální paměti zůstal už navždy.
Jednou jsem z Bratislavy poslal pohlednici s pozdravem známé. Když jsem s ní později mluvil, řekla mi, že dopisnice projde přes mnoho lidí než se objeví na jejím pracovním stole a tak se mám krotit co na něj napíši. Když jsem nechápal, ukázala mi ji. Nebudu ani vypisovat co na ni, nejspíše na slovenské poště, někdo připsal.
Přestože jsem tady v Čechách měl ke Slovákům vždy vstřícný vztah, jejich měkčí řeč se mi líbila a děvčata se mi zdála jemná a elegantní, mé zkušenosti ze Slovenska s tamními Slováky takové nejsou. Tohle není, jak se dnes útočí na každý tzv. nekorektní názor předsudečná nenávist, ale neblahá zkušenost.
Dnes je samozřejmě jiná doba. Ti Rómové co na nás plivali a házeli kameny se možná (říká se to) přestěhovali do Čech kde se o ně starají (o ně i o sebe) všemocné neziskovky za naše státní finance a zajišťují jim právníky, nová bydlení a pravidelné peněžní dávky, aby je nikdo tzv. nediskriminoval. To znamená aby se měli lépe, i když jsou někteří svévolně roky nezaměstnaní, než čeští důchodci co celý život pracovali a odváděli státu daně.
Rozlomením Československa o půlnoci 31. prosince 1992 se mnohé ve vztazích vyčistilo, a snad tak Slováci už nezdary dětinsky nesvádějí a nevyčítají nám jako v minulosti. V minulosti kdy velká část vrcholných politiků byla ze Slovenska a prezidentem jejich soudruh Gustav Husák, který se po invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy do ČSSR stal u nás jedním z nejmocnějších lidí a symbolem politické kolaborace a normalizace 70. let ve všech oblastech politiky, kultury a hospodářství.
Kapitoly ze série – Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu:
Fantazie, sny, představy a touhy
Další články:
TÁBOR SLUNCE aneb jak chutná strach
TÁBOROVÁ SAUNA oddílu Bílý Orel
