11) Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu
Občanská výchova
Jsem dítě počaté několik měsíců po II. světové válce. A tak jsem se narodil ještě pár let před památnou větou Klémy (Gottwalda): „Občané, občanky, soudruzi, soudružky, právě se vracím z Hradu…" Jako žák jsem roky na základní škole prožíval v politicky tuhých padesátých letech a krátce v letech šedesátých.
Podle historiků bylo od uchopení moci komunisty v únoru roku 1948 do roku 1960 v politických procesech popraveno 241 osob a tisíce jiných „nepřátel státní moci“ skončilo dlouhodobě za mřížemi a v táborech nucených prací.
Státní měnová reforma v roce 1953 sebrala lidem úspory (1:50), základní potraviny výrazně zdražily, v obchodech chybělo zboží. Výlohy prázdné.
Mám problém, mám velký problém, já si tohle ze svého dětství nepamatuji. Vím to jen proto, že vykladači minulosti, současnosti a budoucnosti (novináři, politici, učitelé – nositelé etalonu nových pořádků) říkají, že jsem to takhle prožil. Možná že jo, možná že ne. Co když „moji učitelé“ odvedli mizernou indoktrinaci? Nebo jsem byl příliš malý, aby se takové věci trvale zasekly do mé duše? To se stává, když myšlenky vám permanentně létají v oblacích – a k tomu já měl vždycky blízko.
Pamatuji si jiné obrazy ze svého dětství a o těch vám tady chci vyprávět. Občanská výchova nebyla jen jedna hodina týdně ve škole, ale i vše co se kolem řeklo a událo. Netrvám na tom, že mé pocity, nálady a hodnocení jsou objektivní.
Když jsem šel do první třídy tak mne táta přihlásil ve škole na náboženství (něco jako nepovinný předmět). Máma mu sice odporovala: „Chceš, aby kluk měl z toho problémy?“. Ale táta vedl svou a na katechismus jsem chodit musel. Znamenalo to jednou týdně zůstat po vyučování ve třídě – asi šest až osm nás tam sedělo, s učesanou pěšinkou, se založenýma rukama za zády (abychom si nemohli hrát s prsty a válet se po lavici) a s maskou slušných holčiček a chlapečků. Starý pán nám vyprávěl o mužích a ženách kteří trpěli za svou víru v toho pána na nebesích. Jelikož jsme byli celou dobu hodní tak nám na konci hodiny každému podal ruku a daroval malý obrázek. Netrvalo dlouho a asi po dvou měsících náboženství na škole zakázali. Já tak zase mohl po vyučování s ostatními volně vyběhnou ze školní budovy a s kluky plánovat co budeme odpoledne společně podnikat.
Do školních tříd chodili vyprávět pionýrům „své příběhy“ vojáci, Lidová milice a partyzáni. Učili jsme se navlékat plynové masky a padat patami k epicentru atomového výbuchu. Čas od času nás cvičný poplach vyhnal ze školní budovy. Jindy pochodové cvičení až do nedaleké Stromovky. Ze školního amplionu nám pohnutým hlasem oznámili smrt Stalina a za několik dní smrt Gottwalda. Držíme pietní minutu ticha. Učitelé vysvětlují, jací nám to zemřeli hrdinové. Nástěnky ve třídách i na chodbách školy nabádají: „Den horníků, svátek celého národa,“ „Republice práci, sílu, klid, lidu štěstí, blahobyt,“ „Naší vesnicí americký agent neprojde,“ nebo „Se sovětskou armádou na stráži míru“…
Do naší třídy chodila jedna holka, která byla sice hodná, usměvavá i docela pěkná, ale štvala tím, že každý den přicházela v bílé blůzce, na které měla uvázaný pionýrský šátek. Ne obyčejný, ale hedvábný z Artěku (proslulý sovětský mezinárodní pionýrský tábor). Jednou po prázdninách nepřišla. Třídní učitelka nám oznámil, že se s ní zřítilo letadlo TU-104 když letěla za otcem. Její otec byl zahraniční diplomat. Hodně jsem o tom přemýšlel, bylo mi to divné – že už není.
Vpravo proti hlavnímu vchodu školy byl salon zakázkového krejčovství, kde „kraloval“ můj strýc Václav. Komunisti mu zlikvidovali živnost, ale měl štěstí, že mohl aspoň pokračovat ve svém oboru. V přední místnosti přijímal zákazníky, bral jim míry, zkoušel rozešité zakázky a na dlouhém pultu krejčovskou křídou kreslil na rozvinuté látky tvary (střihy) které pak velkými nůžky vystřihoval. Bylo zde i trojité zrcadlo kde jste se viděl najednou ze tří stran. V zadní místnosti pak několik zaměstnankyň šilo objednané obleky a šaty.
Jednou po škole jsem se tam zastavil, aby mně strýček vzal míry na nové kalhoty. Strejda byl prvorepublikový elegán a v příbuzenstvu se šuškalo, že ženský na něj berou. Jak mne přeměřuje a míry si zapisuje tak najednou vypálil otázku: „Tak na které straně nosíš to svoje vzácné zboží?“ Byl jsem „vykulenej“ nevědíc na co se to strejda vlastně ptá. Ještě jsem se v těch jeho vtípkách neuměl orientovat. „Abychom ti udělali tu nohavici nahoře širší“ s úsměvem upřesnil. Tak jsem se už v dětství dozvěděl jedno pánské „tajemství“ zakázkového krejčovství.
Každoročně (do roku 1970) když se přibližoval 9. květen armáda v noci v ulicích na Letné nacvičovala slavnostní přehlídku. S tátou jsem vycházel do nočních ulic a tanky, děla, kaťuše, obrněné transportéry jsem měl na dosah. Ohlušující rachot když pásy vozidel pojížděly po kamenných kočičích hlavách a pekelný smrad z výfuků. Na ulicích jen málo lidí a k vojenské technice jsem měl najednou tak úžasně blízko.
To bylo ještě v dobách, kdy si kluci hráli na vojáky, na lupiče a četníky a zuřivě se šermovali kdejakým klackem. Dnes se jim doporučují na hraní panenky, aby se potlačila údajně nevhodná sociální genderová identita v souladu s evropským standardem politiky rovnosti mužů a žen. V některých státech už malé děti mohou sami rozhodnout, zda jsou chlapeček nebo holčička bez ohledu zda mají „zvoneček nebo mušličku“…
O víkendu naše rodina jezdila na chatu k břehům Sázavy. Když jsem procházel osadou často jsem se zastavil na nedaleké chatě Kon-Tiki. Paní si ráda popovídala, občas mi četla z rozečteného zamilovaného románu (jak krásná a chudá ke štěstí s bohatým továrníkem přišla) a někdy jsem dostal i koláček. Nový režim jí znárodnil velký majetek a později žila s manželem – horníkem („Den horníků, svátek celého národa“). On byl každé dopoledne na rybách, po obědě spal – „těžce pracuje, musí odpočívat,“ říkala jeho paní. Vždy byl takový zachmuřený. Sice odpovídal na můj pozdrav, ale nikdy se neusmál.
Přes Zlatý kaňon v Posázaví přelétal čas od času ze Západu menší balón bez posádky s letáky, které shazoval na Prahu. Někdy mu to nevyšlo a balón „přistál“ ve stromech v lesích Medníka, nebo svoji zásilku vypustil dříve. Strejda říkal, že jeho potah je z hedvábí a z něho by se ušili parádní košile. Ač jsem si to moc přál, nikdy jsem balón nezahlédl ani havarovaný nenašel. Ale jednou po vydatném dešti jsem v trávě uviděl zcela promočený letáček. Byla to podlouhlá úzká skládačka na výšku asi 10 cm. Myslel jsem, že jej ze země ani nesloupnu, že se musí potrhat. Ačkoliv byl hodně tenký byl zároveň velmi pevný. S tátou jsme jej usušili u kamen. Písmo bylo drobné a já nebyl ještě pořádný čtenář. Táta mi vysvětlil, že o tom nemám nikde mluvit ani ve škole.
Kousek proti proudu Zlatého potoka stála chajda pana Voseckého, ke kterému jsem si chodil půjčovat rodokapsy. Tyhle kovbojské romány mne rychle donutily se naučit pořádně číst. Jednou mi pan Vosecký ukázal „bibli“ amerických skautů – Handbook For Boys (Boy Scouts of America). Byla v angličtině. Pomalu jsem ji prolistoval oslněn kresbami hochů v uniformách s šátky, odznaky, výzbrojí do přírody a vyobrazením různých činnosti nabízející velká dobrodružství.
Příště mi pan Vosecký půjčil příručku Skautská praxe od Dr. Velena Fanderlika. V kresbičkách se tady každý kluk mohl dozvědět, jak se zachází se sekerou, s nožem, kompasem a mapou, jak postavit nouzový přístřešek, stan z vojenských celt, podsadu, udělat si luk a šípy, totem, předpovědět počasí… – no úžasné! Dlouho jsem ji nevracel, a vlastně dnes už ani nevím, zda jsem ji nakonec vrátil. Za to mě možná v budoucnosti karma vytrestala. Pořídil jsem si docela slušně velkou knihovnu. Prohledával antikvariáty a ve čtvrtek stál fronty na knižní novinky. Měl jsem i několik publikací Jazzové sekce. Když mne někdo navštívil hned se mu nějaká moje kniha zalíbila a já mu ji půjčil. Po čase jsem ji ve své knihovně beznadějně hledal, ale už si nemohl vzpomenout, komu že jsem ji vlastně zapůjčil.
Jeden čas jsem kamarádil s Vítkem. Byl to prima kamarád. Vylákal mě na tajemné dobrodružství. (Teď už nevím, zda jsme tam šli po škole nebo tzv. za školu.) Přišli jsme k železné brance ve vysoké zdi. Vytáhl starý klíč, odemkl a ocitli jsme se na malém hřbitově osázeném kříži. Po cestičce jsme se dostali k budově kostela (kostel sv. Klimenta – první písemná zmínka se datuje do roku 1234, později několikrát přestavěn). Vítek otevřel velké dubové vchodové dveře, a byli jsme uvnitř. „Všechno si klidně prohlídni, děda se tady o to stará,“ řekl. Zašel jsem zvědavě za oltář a do zákristie když se náhle kostelem ozvaly majestátně varhany. Vrátil jsem se do kostelní lodě a nahoře na balkoně Vítek klávesy rozezníval píšťaly varhan. Vystoupal jsem po úzkých dřevěných schodech k němu. Rošťácky se usmál a spustil rokenrol Svatí pochodují. Asi v polovině trochu vyděšeně náhle přestal. „To může být klidně slyšet až venku, když to někdo udá tak to bude pěkný průšvih.“ Nebyl. A já tehdy slyšel (a možná i trochu viděl) jak v kostele „pochodují svatí“…
Proti budově Akademie výtvarných umění byl nenápadný vchod do modelářské prodejny ve sníženého přízemí. Na stropě zavěšená dvoumetrová maketa letadla. Proti schodům prodejní pult a kolem dokola v přihrádkách snad stovky různých profilů a velikostí modelářských špejlí. Podmanivá vůně dřeva. Stále jsem toužil nějaký model letadla udělat. Z obvodní knihovny jsem nosil domů příručky jak takové letadlo postavit. Ale zůstalo jen u představ. My letenští kluci do této prodejny – dlouho byla soukromá než ji komunisti zrušili – chodili hlavně kupovat hranatou leteckou gumu na praky. Kaťan jsme mu říkali a povedený dokázal kámen vystřelit až na dvacet metrů. To už je pro dnešní kluky ztracená historie. Podobně jako boby na šlajfkách (buginy), které jsme si stloukali z prkýnek a na nich v zimě sjížděli nedaleko ve Stromovce prudký dlouhý ledový svah Na zrcadle. Mačkáním tlačítek na mobilu se to dnes nevyrobí a koupené rodiči tak nechutná.
V květnu 1955 bylo na konci letenské pláně odhaleno největší skupinové sousoší v Evropě. Ztvárněno jako řada za sebou stojících postav pracujících v čele s Josifem Stalinem. („Poučné“ je, že sochařem byl Otakar Švec a architektem Jiří Štursa, kteří před válkou pracovali na projektu pomníku prezidenta T. G. Masaryka v témže místě.) Partička kluků z naší ulice časem začala vše kolem prolézat a prozkoumávat. A skutečně – našli jsme nedaleko pomníku hustými keři kryté místo s poklopem, který se mohl nadzvednou a odsunout. Objevila se úzká štola – kolektor s rourami. V jednom směru vedl k sousoší, v druhém k letenskému tunelu.
Příště jsme se vybavili baterkami a pronikli těsným kolektorem až pod pomník. Někdo nás varoval, že tam chodí policejní hlídky – to mohla být klidně pravda. Objevili jsme tu velký sál hustě podepřený betonovými sloupy. Směrem k hradu mohutné zamknuté železné dveře, za kterými jsme v dálce slyšeli vrtačky a sbíječky. Přibližně někde ve středu sálu vedlo vzhůru několikrát lomené železné schodiště se zábradlím. Nahoře pak přešlo v jednoduchý železný žebřík, který končil těžkým poklopem na pantech. Když jsme jej odklopili a popolezli ještě o pár příček výše, dívali jsme se na město z vrcholu sousoší – tedy jeho části – monumentu znázorňující skupinu pracujících (říkalo se jí „fronta na maso“) stojící za Stalinem. Vystřídali jsme se a dívali se pouze z posledních příček železného žebříku, byla tu sice kolem poklopu malá neohraničená plošinka, ale jakékoliv uklouznutí nebo zavrávorání by znamenalo fatální pád z 15 m. Když jsme za 14 dní chtěli dobrodružství zopakovat vstup do kolektoru vedoucí pod pomník byl znepřístupněn – poklop přivařený v několika bodech k zabetonovanému železnému rámu. Asi nás nějaký hlídkující fízl viděl mizet ve křoví a dovtípil se, kudy a kam jsme zmizeli.
Asi jednou ročně celá naše rodinka odjela o víkendu autobusem na jednodenní zájezd ROH (pořádalo Revoluční odborové hnutí pro zaměstnance) na nějaký hrad nebo zámek. Máma nabalila do tašky mezi chleby řízky, nebo karbanátky (ty já měl raději), také pár jablek, termosku melty a vyrazilo se. Po hradě jsme šli v chumlu a kastelán, který skupinu vedl, vyprávěl o historii stavby a rodu majitele. Snažil jsem se „uklidit“ někam dozadu, abych si mohl určovat, na co se budu dívat a jak dlouho. Musel jsem přetrpět „vytapetované“ chodby z vycpaných hlav zvířat – zabíjení byla zřejmě nejoblíbenější zábava šlechty, síň s postelí a nebesy, knihovnu s žebříky až do stropu, obrazárnu všech „pomazaných hlav“ rodu a teprve poté jsem byl odměněn rytířským sálem s desítkami brnění a stovkami sečných zbraní. Na ostří jsem pozorně hledal zaschlou krev z poslední bitvy…
Když jsem se neztratil a nezlobil tak mi táta koupil místní pamětní medaili. Nebyl to žádný plíšek ale silný odlitek tak kolem 5 cm v průměru s oboustranným historickým reliéfem detailně vyvedeným. Měl jsem jich několik doma schovaných, občas jsem si je prohlížel – byly krásné.
Když naše rodina o víkendu neodjela na chatu, byl většinou můj program jistý. V neděli dopoledne jsem s tátou musel procourat Staré město – od kostela ke kostelu a některé okolní pamětihodnosti. Všude otec nešetřil informacemi. Časem se mi ta jeho posedlost pražskou historií pěkně zajídala.
Po obědě jsem se těšil na dětskou rozhlasovou hru. Žádné jednoduché čtení, ale bohatě výpravená hra s ruchy, dialogy několika postav a vypravěčem naznačující atmosféru místa a času. To byl vzrušující „nářez“ plný fantazie pro moji neklidnou představivost. Někdy ještě „přistálo“ od rodičů pár korun a já mohl odpoledne někam do kina na dětské představení (i s eskymem za cca 2,50 Kčs).
Biografy byly pro mne náboženstvím. Miloval jsem tohle pomíjivé kouzlo potemnělých sálů. A to tolik, že v období kdy si už po mně sáhla puberta, jsem klidně ráno naběhl k lékaři, od sestřičky si poté nechal potvrdit školní omluvenku a rychle na Václavské náměstí do kina ČAS kde dávali každé dopoledne pásma krátkých filmů v nepřetržité smyčce. Ó, a když promítali nějaký dokument z vodáckých závodů nebo sjíždění řeky…
V listopadu 1963 byl v Dallasu zavražděn americký prezident John Fitzgerald Kennedy. Stal se tak čtvrtým americkým prezidentem, jenž podlehl následkům atentátu v době svého funkčního období. Tento podlý čin na mimořádně charismatického populárního prezidenta vyvolal celosvětový ohlas. (Dodnes se spekuluje o účasti viceprezidenta Lyndon B. Johnsona, FBI a CIA. Ani padesát let po této politické vraždě nebyly k události odtajněny státní archivy.) Fotografii JFK jsem vlastnil, v čase dospívání byl pro mnohé z nás symbolem Ameriky.
V polovině šedesátých let jsem v PKOJF viděl poprvé projekci 70 mm filmu – britského filmu Becket. Obrovské plátno (tehdy největší v Praze) a kvadrofonní zvuk. Historický film (podle skutečné události) líčil vztah anglického krále Jindřicha II. a jeho přítele z mládí Thomase Becketa, kterého král z důvodů posílení vlastní moci dal v katedrále zavraždit.
U příležitosti 20. výročí československého „únorového puče“ prohlásil první tajemník UV KSČ Alexander Dubček, že jsou potřebné změny a že cílem je tzv. „Socialismus s lidskou tváří“. Tím byl zahájen proces liberalizace, zvaný Pražské jaro. V noci na 21. srpna 1968 je Československo přepadeno a obsazeno invazí vojsk pěti komunistických zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem.
Po pár dnech jsem se vracel stopem z tábora domů. Na první mávnutí auto zastavilo a řidič mě jen upozornil kde nás před Prahou čekají vojenské kontroly. To nebylo vůbec normální, mně auta zásadně nezastavovala. Pamatuji si jak jsem v té době ještě nedávno z Bechyně do Prahy cestoval stopem dva dny…
Před pražským Karolinem (Karlova univerzita) stála mlčky dlouhá řada lidí. Jejich řetěz vedl několika ulicemi až na Staroměstské náměstí. Stáli tu v lednové zimě roku 1969 mnoho hodin, aby se mohli poklonit památce studenta Jana Palacha jehož ostatky byly vystaveny na tzv. Husově dvorku. Pomalu a v tichosti jsme prošli úzkou cestou vnitřním areálem Karolína která byla lemována snad tisícovkou smutečních věnců až k vystavené rakvi obklopené čestnou stráží studentů a akademických funkcionářů.
Při posledním rozloučení na Olšanských hřbitovech kázal evangelický farář Jakub Schwarz Trojan: „V tomto cynickém století, v němž nás často děsí druzí a my opět děsíme je a v němž se mnohdy lekáme, jak jsme všichni vnitřně malí, on nás přivedl k tomu, abychom se ptali otázkou, která z nás může učinit velké lidi: Co jsem udělal já pro druhé, jaké je mé srdce, za čím jdu, čemu sloužím, co je pro mne nejvyšší životní hodnotou?“
Spontánní odpor veřejnosti proti okupaci, protestní sebeupálení Jana Palacha a Jana Zajíce a státní represe zcela zdiskreditovali socialismus sovětského typu.
Při srpnových protestech v roce 1969 na Národní třídu v místech Laterny magiky předjel plachtou krytý náklaďák z kterého vyskákali ozbrojení příslušníci Lidové milice („pěst dělnické třídy“), prchnul jsem Perlovou ulicí a po chvilce jsem slyšel výstřely…
To byla „donaha vysvlečená“ občanská výchova.
V Posázaví plném chatových osad a trampských kempů, večerních ohňů i místních restauracích zněl často dlouho do noci zpěv a zvuk kytar. Uprostřed státních represí to byl ostrůvek normálnosti. Není tak divu, že i přes antiamerickou denní rétoriku v novinách, rozhlasu, na školách i továrnách se zde hráli a zpívaly písně oslavující hrdinství americké armády i západní demokracie.
Pochod amerických námořníků (část textu)
My sloužíme svému národu my sloužíme na moři
a pro lidská práva svobodu naše srdce zahoří.
Jeden každý na svém místě stál dělový když zazněl ryk
s čistým štítem vždycky bojoval americký námořník.
…
Guantanamo (část textu)
Dál k moři táhnou se pruty ostnatých drátů;
vítr si pohrává s vlajkou pruhů a hvězd,
jen tankové pásy a vojáci spojených států
víří bílý písek vyprahlých slaných cest.
…
Socha Svobody (část textu)
Socha Svobody darmo nemá
pěst do nebe vztyčenou.
Symbolem je vlajky hvězdné,
tvé zemi je oporou.
A lidová kreativita si na téhle písni zařádila dodatečným měněním textu v opakovaném refrénu:
… Hnals Japonce od Quadalu, teď nadešla chvíle tvá …
… Hnals Vietnamce ze Saigonu, teď nadešla chvíle tvá …
… Hnals si bolševiky z Ruska, teď nadešla chvíle tvá …
A vše korunovala doplněná závěrečná sloka:
Všichni jenž máte sochu rádi
z plna hrda zapějte
kam se na nás bolševici
kam se na nás sere..
…
Takoví jsme byli.
„Za mého dětství v padesátých a šedesátých letech minulého století byli lidé určitě méně bohatí a jejich život byl méně pohodlný než dnes. Nemyslím, že by to nějak trápilo nás děti: většinu času jsme trávili v pohodě stejně jako děti dnešní. Nemuseli jsme dělat do úmoru, ale něco jsme dělat museli. Dostali jsme, co jsme opravdu potřebovali ale ne všechno, co jsme chtěli. Nebyli jsme hladoví, otrhaní ani udření ale nejedli jsme žádné lahůdky a nenosili značkové oblečení.“
(Dodatek – úryvek z blogu Martina Macháčeka – zdroj)
Kapitoly ze série – Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu:
Fantazie, sny, představy a touhy
Další články:
TÁBOR SLUNCE aneb jak chutná strach
TÁBOROVÁ SAUNA oddílu Bílý Orel
