4) Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu
Rodokapsy – romány do kapsy
Jak jsem se naučil číst
Nebudu předstírat, že jsem v raném dětství s radostí hltal písmenka, kde jsem je zrovna objevil. Bylo mně to naopak protivné a informace typu „Ema má mísu, máma má maso, ó my se máme“ neobsahovala nic pro co by tíhlo moje klukovské srdce. Až jednou o pár let později…
Venku bylo nevlídno, chlad a poprchávalo. Prošmejdil jsem známá místa v našem údolí, až se zastavil u chaty pana Voseckého. Byl tam sám, manželku a dvě dcerky asi nechal v Praze. Dali jsme se do řeči. Nevím proč, ale v dětství byli na mne majitelé okolních chat vždy laskaví. Po chvilce už jsem byl uvnitř jeho chajdy, poslouchal povídání a prohlížel si se zájmem obrázky na stěnách, napnutou kůži, totémky a různé vlaječky. Na stolku mne zaujaly už značně omšelé velké sešity, vždy s pestrobarevnou titulní stranou. Kovbojové a pistolníci, koně, dostavník v trysku, šerif, smyslná Mexičanka. Síla, odvaha, dobrodružství, spravedlnost, láska – to vše tady leželo zakleto do stránek starých zažloutlých rodokapsů. „Jestli chceš, tak si jeden půjč. Až jej přečteš a vrátíš, můžeš si půjčit další,“ řekl pan Vosecký. A tak to začalo.
Často jsem teď slyšel: „Nekoukej do toho tak z blízka. Zkazíš si oči.“ Rychle jsem se naučil večer svítit baterkou pod peřinou, abych si mohl dočíst napínavou kapitolu. V Praze mne čekalo ovšem překvapení. Když jsem kamarádovi z ulice bydlící naproti vyprávěl o svém novém čtenářském objevu, řekl: „Počkej, zkusím to.“ Po chvíli se vrátil a ukázal klíč. Odešli jsme do sklepa a tady zvedl víko jakési truhly. Byla plná Rodokapsů, Rozruchů a Večerů pod lampou. Úžasné obrázky na obálkách – netknuté – tak jak opustily tiskárnu.
Táta mně začal nosit od kolegů z práce knížky. Tak se mi dostal do ruky i Zálesák od Zlaté řeky od Boba Hurikána. Kluci prožívají prázdniny v Posázaví ve srubu zálesáka Gassidyho. Do dnes si pamatuji úryvek textu: „Gassidyho ruka sjela jako blesk do zadní kapsy a od boku vyšlehly dva plaménky. Prásk, prásk. Na konci předloktí vrahových rukou objevily se rudé skvrny a rychle rostly…“ Dnes už úsměvné, ale to mne ještě čekaly verneovky, štorchovky, foglarovky, mayovky a řada dalších. Nad krásnými kvašovými ilustracemi knih z třicátých let se tak krásně snilo. Nezapomínejme, že jsou padesátá léta a z výloh knihkupectví a na pultech knihoven na mládež koukají tituly takových „skvostů“ jako Syn pluku, Pavlík Morozov, Jak se kalila ocel nebo Reportáž psaná na oprátce.
Ve škole jsem si kreslil různé návrhy chat a srubů nebo vymýšlel komiksy s westernovým příběhem. Co všechno jsem tehdy dokázal při výkladu ve školní hodině stihnout…
Vše bylo náhle přetrženo po dvanáctých narozeninách ročním pobytem v nemocnici. Byl jsem náhle daleko od kamarádů, sázavské divočiny, biografů, školních radostí i strastí. Čekání na další a další vyšetření, obstřiky do okolí páteře, kapačky, punkce, operace, a vždy když pan docent přivedl zahraniční delegaci tak jsem se musel ponižujícně svléknout a nahý se procházet, i před ostatními pacienty, po pokoji sem a tam. Připadal jsem si jako očumované pokusné zvíře. Odborní ortopédi přemýšleli nad tím, proč mám v kyčli jednu nohu pokrčenou a nemohu ji natáhnout. Často jsem byl podle potřeb oddělení přesouván z dětského pokoje k dospělým a jindy zase zpět. Byl jsem svědkem umírání a přímé smrti dvou pacientů.
A v tomhle rozpoložení mně jednou otec přinesl knihu půjčenou od kolegy v zaměstnání, Hoši od Bobří řeky. Foglarovka o partě kluků, kteří se pod vedením Rikitana spojili k prožití úchvatných prázdnin v družné a úsměvné kamarádské pospolitosti. Krásné celostránkové kvaše. Přečetl jsem ji rychle a protože ji táta musel brzy vrátit tak jsem si příběh o Royovi opsal.
Po roce a dvou operacích páteře jsem se pomalými procházkami po Posázavské stezce dostával do lepší fyzické kondice. Zvolna jsem opouštěl dobrodružnou literaturu a začal vyhledávat – možná po trpkých zkušenostech z nemocnice – jiné příběhy. Příběhy, které otvíraly porozumění tomu divnému světu dospělých. Knihy s příběhy jaké jsem nalézal v románech Kdo chytá v žitě, Chronická nevinnost, Láska je jen slovo, Tři kamarádi nebo Ďábel v těle od sedmnáctiletého Raymonda Radigueta(*). Začal čas dospívání.
(*) Nejde o konkrétní tituly, ale o tematický okruh, který mne začal zajímat
Kapitoly ze série – Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu:
Fantazie, sny, představy a touhy
Další články:
TÁBOR SLUNCE aneb jak chutná strach
TÁBOROVÁ SAUNA oddílu Bílý Orel
