5) Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu
Starcova restaurace – původní historická stavba a současný stav
Starcova restaurace
Několikrát jsem byl s rodiči ve Starcově restauraci na obědě. Myslím, že to bylo o prázdninách. Ale jednou jsem doprovázel tátu, který tam zašel v podvečer na pivo. Bylo mi tak deset jedenáct let. Převezli jsme se pramičkou přes řeku a pěšky po stezce to bylo ve směru proudu Sázavy něco přes půl kilometru.
Restaurace byla velká jednopatrová dřevěná budova. V přízemí kuchyň, výčep a restaurační místnost. Venku podlouhlý zastřešený altán se stoly. Hospoda byla vyhlášená jak pro svoji výbornou domácí kuchyň (guláš, řízky, v sezóně jahodové knedlíky) tak pro čepované Popovické pivo které mělo ten správný říz. Byla bez elektřiny. Vařilo se v kuchyni na sporáku dřívím. Svítilo se plynem (stlačeným v kovových lahvích) a na plyn byla i lednice. Sklep byl obložen ledem ze zimní Sázavy a často vydržel chladit celý rok. V prvním poschodí bylo bydlení majitelů (myslím, že měli dvě děti, které denně chodili do školy až do Davle). Hospoda byla dosažitelná pouze pěšky nebo po vodě. Majitel ji zásoboval od Pikovic lodí. Ano Starcova restaurace byla soukromá až do svého zániku koncem sedmdesátých let.
Když jsme přišli už blíže před restauraci, stáli tu skupiny trampů u venkovního altánu a posedávali za dřevěnými stoly. Pamatuji si výjevy a obrazy plné fantazie. Zelené mundůry, kytary, kožešiny, kanady, opasky a stříbrné cvočky, pouzdra s třásněmi a nože. Ve výčepu byla cedule s nápisem: „Střílet po barmanovi se zakazuje, granáty odložte v šatně!“ Pípu tvořila po straně imitace čela velkého sudu. Ruční pumpou se vháněl a stlačoval vzduch, který přečerpával pivo ze sudů ve sklepě (aspoň myslím, že to takhle fungovalo). Vedle výčepu byl rozsáhlý lokál – salón. Tam trampský „potěr“ večer nemohl. Zde byla vyhrazená místa starousedlíkům z osad. Táta popíjel u stolu pivo a já vedle v rohu cucal limonádu. Oblaka kouře, ve kterém lampy spoře osvětlovaly dřevěnou místnost, která byla zaplněna osadníky s klobouky, šátky, kostkovanými košilemi, šerifskými hvězdami, jezdeckými boty, koženými opasky, pouzdry a kolty. Na stěnách osadní vlajky a výjevy z prostředí, které jsem důvěrně znal ze stránek zažloutlých rodokapsů. Ruce osadníků na sklenicích nebo strunách kytar, bendža či mandolíny. Drsné tváře mužů – džentlmenů, rudé rty a havraní vlasy hrdých žen. A všichni zpívali…
Zlatá řeka už na nás čeká / pojď půjdem spolu tam do daleka
budeme snít u jejích břehu / o lásce své do posledního dechu…
***
„Hospodu dlouho před válkou postavil můj dědeček. To tady ještě zdaleka nebyla taková kvanta chat jako dnes. Přijížděli hlavně trampové a výletníci. Jedině vlakem a dál od zastávky už po svých. Ryby děda chytal každé ráno v Sázavě z loďky. Utopenci a podobné speciality byly samozřejmostí. Babička vždycky koukla z okna k dráze Pacifiku – no jo, už jede desítka, za půl hodinky jsou tady – a šla přihřát velký hrnec polívky,“ vzpomíná Bohumil Starec.
Hospodou u řeky prošly generace trampů. Pamětníci vzpomínají, že s nimi nikdy nebyly sebemenší problémy. Bývalo veselo, do noci zněly kytary, ale nikdy žádné násilí, nebo třeba krádež.
Starcovu restauraci navštěvovala řada známých osobností. A nejen trampů.
„Ještě před válkou sem občas zašel Bob Hurikán, byl tu párkrát i Géza Včelička,“ vypráví fotograf a starý trempíř Franta Dostál.
„Stavili se zde i Voskovec s Werichem, třeba je zrovna u piva napadla písnička o babičce Mary. Potkal jsem tady spisovatele Jana Morávka – no kde jinde, když Posázaví bylo jeho zdrojem inspirace. Kolikrát jsme se tu sešli s některým z malířů, kteří do okolí chodili s paletou v ruce. Třeba profesor Otakar Nejedlý. Ale o něm zlí jazykové říkali, že spíše přichází za rybami naloženými v kameninovém soudku a drštkovou polévkou od paní Starcové.“
Trochu absurdní je, že restaurace byla až do konce soukromá. Opravdu ji jediný den nevlastnily Restaurace a jídelny, ani Jednota. Patrně proto, že šlo o těžkou práci, která navíc byla sezónní. Zašlá sláva se ale již nevrátí. Starcovi o obnovení provozu sice uvažovali, ale první kontakt s úřady je odradil. Plastový septik s čističkou odpadních vod, čistírna pitné vody…
Generace pocestných byly spokojeny, ale dnešního turistu by zálesácké podmínky zřejmě ohrožovaly na životě. Ale taková čerstvě ulovená ryba upečená na česneku…
Zdroj dodatku: http://www.horydoly.cz/turiste/starcova-restaurace-na-sazave.html
Kapitoly ze série – Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu:
Fantazie, sny, představy a touhy
Další články:
TÁBOR SLUNCE aneb jak chutná strach
TÁBOROVÁ SAUNA oddílu Bílý Orel
