7) Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu
Hudba
Co spojovalo trampy, osadníky a vodáky ve Zlatém kaňonu byla láska ke sportu a romantika country muziky – hudba a písničky. Na pomyslném vrcholu oblíbenosti hudebních nástrojů stála kytara. I když nezřídka se v partách objevila i mandolína nebo bendžo.
V našem údolí nevládlo zrovna velké nadšení z provozování divokých víkendů, které nedaleko v chatě Askalona o noci propukaly. Její osazenstvo přicházelo často už od vlaku v značně podroušené náladě a hlučná zábava pokračovala někdy až do rána.
Mně hluk nevadil, já měl hlavně zájem opět uvidět toho divného pána – tedy jeho hlavu – které všichni říkali Kobylí hlava. Údajně své tělo prodal nějakému lékařskému institutu, který jej po smrti celého rozpitvá. Kolem půlnoci bývalo jejich zvykem se za pronikavých výkřiků svléknout a nazí běžet se vykoupat. Někdy jsem se probudil a z okna se díval. Na tu dálku v noci jsem ale viděl jen tu a tam se zablýsknout bílý zadek.
Jednou jsme u chaty dělali táborák, jen tak na buřty, žádný „slavnostňák“. Od Askalony k nám přišla dívka. Dlouhé havraní vlasy, rudé rty, dlouhé řasy, útlý pas a oblečením Mexičanka z dobrodružného románu. Já nic ještě nevěděl o schopnostech make-up. Byl jsem u vytržení a seděl s otevřenou pusou. A pak stojíce ozářena ohněm začala zpívat a doprovázet se na mandolínu. Vše co jsem do teďka slyšel, bylo rázem zapomenuto. Podmanivý hlas deroucí se někam vysoko kam za ním nikdo nemohl, chvějivý zvuk mandolíny a texty o smutném údělu velké lásky. Když odešla, ještě dlouho zůstávala v mé hlavě naplněné kouzelným prožitkem a obsahem neznámých písňových příběhů.
O prázdninách přijela k majitelům chaty Kon-Tiki jejich dcera s manželem a dvěma kluky. Richard byl tak v mém věku a táta jej učil hrát na kytaru. Doběhl jsem pro tu naší, která už roky nečinně visela nad gaučem, a přidal se. Zuřivě začal trénoval akordy až se mi struny zařezávaly bolestivě do prstů, ale nepovolil jsem. Po třech základních akordech jsme přešli na rytmy pravou rukou. Stále jsem zkoušel napodobit ke spokojenosti ty jejich. Pořád nebyli spokojeni. Až nakonec řekli, že to nemá cenu, abych toho raději nechal. Je prý zbytečné učil se hrát na kytaru, když to neslyším. To bylo hodně kruté pro kluka, kterému se písničky tolik líbily.
No, mohlo mne to trknout už dříve. Když jsem se naučil pískat, a to bylo v mém věku sakra důležité, tak to hned předvádím Pavlovi. Pavel byl o dost starší a bydleli nahoře pod Medníkem v Narviku. Znali jsme se, protože rád chodil za mými staršími sestřenicemi. Někam jsme šli po Posázavské stezce a já si začal pískat. Po chvilce se Pavel zeptal: „Co pískáš?“ „Jak co pískám“, odvětil jsem. „No, jakou písničku, melodii?“ …
Nebo na základní škole. Michal Tučný (později legenda české country music) – chodili jsme do společné třídy – zakládal s Edou dixieland. Pozvali mne na zkoušku, že bych mohl hrát na bicí. Mlátil jsem jak divý ale stále nebyli spokojeni, až mne Michal slušně a kamarádsky odmítl. Ani to tehdy nebolelo. Michala jsme měli ve třídě všichni rádi.
I paní učitelka na zpěv. Vždy ode mne chtěla jen státní hymnu a navíc bazírovala hlavně na znalosti textu, a pak zavřela obě oči a napsala za dvě.
Tehdy jsem ještě nevěděl nic o tom, že život není spravedlivý, že žádná spravedlnost neexistuje. Ale přece, dát někomu lásku k hudbě a sebrat mu možnost tu lásku rozdávat – no řekněte: to přece není fér!!
Kapitoly ze série – Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu:
Fantazie, sny, představy a touhy
Další články:
TÁBOR SLUNCE aneb jak chutná strach
TÁBOROVÁ SAUNA oddílu Bílý Orel
