8) Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu
Voda má rozpuštěné vlasy…
Voda je živel, kterému je vlastní energie chaosu i řádu. Klidná vodní hladina je zrcadlem duše. Rozbouřená hladina je zrcadlem neklidného ega. K vodnímu živlu se vztahuje senzitivita, věčné hledání tajemství života a smrti. Voda je úzce spojena s podvědomím, psychikou a sněním… (Živel vody – esoterika.)
V našem malém skalami ohraničeném údolí byly tři vodní toky. Řeka Sázava, Zlatý potok a pramen pitné vody vyvěrající z praskliny vysoko ve skále.
Vždy když naše rodina přijela na chatu, tak zotvírala všechny okenice a okna aby se vlhko dostalo rychle ven a já popadl konev a odešel pro vodu. Potůček s pitnou vodou byl na druhé straně údolí a tekl v úžlabině skály. K odběrnému korýtku vedla vzhůru cestička a několik desítek schodů. Voda byla vždy ledová a tvrdá. Na dně úzkého a kamennými sutinami přikrytého řečiště byly vidět tu a tam bílé oblázky vápence. Pramen byl na skále ještě tak osm metrů výše a nevedla k němu žádná cesta. Několikrát – když byla velká horka – jsem se po straně úžlabiny vyšplhal až k němu. Ze skalní škvíry asi tak metr a půl od země, pulzujíc, vytékal malý pramen. Kolem na skále rostl mech. Přitiskl jsem dychtivě ústa na prasklinu a pil jsem vodu přímo z nitra Země. Vzpomínám na neopakovatelný pocit chladné energie, který to ve mně vyvolávalo.
Zlatý potok vyvěrá z památného zlatodolu ležící nedaleko vesničky Bohuliby a obce Petrov. Protéká Údolím Zlatého potoka, tunelem pod tratí a teče dále ve spádu až do řeky Sázavy. Tento potok byl v raných dobách mého dětství denní hřiště. Voda v něm tekla velmi studená a tak jsem od mámy často slyšel, že nastydnu. Ale já dál stavěl své bobří hráze, mosty, přehrady a mlýnky. Měl jsem velkou radost, když se mi povedlo přehradou vytvořit několikametrovou klidnou hladinu. Někdy jsem používal i táty krumpáč, lopatu a palici. Nikdy neprotestoval, jen říkal: „nezapomeň to tam, přines to nazpět!“. Věděl jsem, že to mám nejen přinést ale i očistit a uklidit na své místo. Pořádek v nářadí byl pro něj důležitý.
Potok při deštích uměl ukázat i svoji druhou tvář. V sevřeném korytě rychle zvedal hladinu klidně o více než metr, a kde se mohl rozlít do šířky zkázonosně tak činil. Ale chaty v sousedství potoka byly na podezdívkách tak vysoko, že je – i když často o fous – nikdy neohrozil. Když už jsem byl větší, někdy jsem se přebrodil v místech, kde se potok rozléval do šíře a ústil do řeky. Dostal se tak na druhou stranu údolí a vyšel až k chatě strejdy Karla a tam pozoroval, jak se hnědá masa vody hrne ven z tunelu vybudovaného ve vysokém zpevněném vlakovém náspu a padá několikametrovým vodopádem do údolí.
Jak se uměl rozvodnit tak i rychle jeho hladina opadla a kalná voda vyčistila. V řečišti se objevilo mnoho nových kamenů a také různé naplaveniny. Někdy jsem zde nalezl i malé oblázky s lesklou zlatou plochou. Jak jsem se dozvěděl od dospělých, bylo to „kočičí zlato“ pyrit – věrný společník zlata. Některé takové kamínky jsem měl dlouho schované.
Řeka Sázava pramení jako Stružný potok severozápadně od Šindelného vrchu na Českomoravské vrchovině. Ten spolu s dalšími menšími potoky napájí rybník Velké Dářko. Od výtoku z Velkého Dářka je již říčka nazývána Sázavou. Celková délka řeky činí 225,9 km. Největším přítokem Sázavy byla řeka Želivka. Vybudováním vodárenské nádrže Švihov (1965–1975) je vodou z Želivky velkým tunelovým přivaděčem zásobena Praha a další města ve Středočeském kraji a Kraji Vysočina. To nevratně poškodilo místní ráz krajiny (přehrada vzdouvá vody Želivky v délce 39,1 km, hráz dosahuje výšky 58 metrů, délka koruny hráze činí 860 m), ale i negativně ovlivňuje průtoky a kvalitu vody v řece Sázavě.
Závěrečnou částí od Žampachu po Pikovice protéká Sázava hlubokým údolím se strmými stráněmi a v kamenném řečišti si vytváří četné peřeje. Keltové tady rýžovali zlato přímo z písečných nánosů. Ve středověku se začalo těžit ve štolách. Toto romantické místo trampů, chatových osadníků a turistů se od dvacátých let minulého století v místním názvosloví traduje jako Zlatý kaňon.
Z naší chaty bylo dobře vidět na říční zátoku a na předposlední peřej na Sázavě. V době ještě normálních průtoků vody patřila k nejdivočejším na dolním toku Zlatého kaňonu. Do jejího tlumeného hučení jsem se ráno probouzel a večer mne ukolébávalo k spánku.
V zátoce kotvila stará rybářská pramička. Sloužila k převozu na druhou stranu, na Posázavskou stezku a tím do Pikovic nebo lesů Medníka a jeho okolí. Nebyla jenom naše, ale patřila třem příbuzným rodinám – tedy ještě mým strýcům a tetám. Ovšem kdo si ji často uzurpoval, byl já. Hned jak jsem dosáhl na vesla a trochu se ji naučil řídit, byl jsem na ní i několik hodin denně. Ve vzpomínce mám za to, že jezdit, řídit pramičku a číst vodu bylo pro mne jednoduché a intuitivní jako bych se s tím narodil.
U skály pod naší chatou jsem jezdil takové „kolečko“. Projel zátoku, chytil se do proudu konce peřejí a svezl se kousek dolu, při čemž jsem musel dávat pozor, aby mne proud nestrhl příliš, to bych pak nevyvesloval zpět, a na rozhraní včas „vhodit“ špičku pramky do vracející vody což mne otočilo přídí nazpět do klidné hladiny zátoky. A tak pořád dokola. Brzy jsem zvládnul i přejezd na druhou stranu řeky. Jezdil jsem traversem přes spodní část peřejí. Stačilo rozjet loď proti vodě ve správném úhlu a proud ji vytlačil houpavě přes vlny peřeje k břehu na druhé straně.
Jednou se objevila naše pramička zakotvená v zátoce až u dolní skály, která naše údolí uzavírala. Asi se strejdové a táta dohodli, že to bude pro všechny pohodlnější. Je pravda, že tady převážení na druhou stranu řeky bylo snazší. Proud nebyl tak prudký jako nahoře a navíc pramička bude po ruce, až konečně zabere rybářům ten velký sumec, na kterého tak dlouho líčili své návnady. Mně to nevadilo, rádius mé jízdy po řece se tak rozšířil na zhruba 300 m, odkud se ještě dalo vyveslovat proti proudu zpět.
V našem údolí u dolní skály dosahovala hluboká voda až k strmým stěnám. Skála se nedala přelézt nebo obejít. Čas od času se na nás obraceli pocestní, zda bychom je nepřevezli na druhou stranu na Posázavskou stezku. A to byla práce pro mne. Mladý kluk, ještě dítě, převáží přes rychlý proud a cákavé vlny dospěláky. Někdy jsem musel přesvědčovat stojícího „hrdinu“ aby se posadil, že když to cukne, tak skončí ve vodě. Po vzrušujícím přejezdu bystře tekoucí řeky dámy rády daly, nebo povzbudily své partnery, aby sáhli do kapsy pro drobné, a tak jsem za prázdniny vydělal i přes dvacet korun.
U chaty Na Třeštiboku byla zakotvená pramička pana Elstnera (není totožný s F. A. Elstnerem). Několikrát jsem jej pozoroval, jak přejíždí na druhou stranu řeky pomocí bidla. To se mi moc líbilo. Stát takhle na zádi lodě jako gondoliér v Benátkách… Řekl jsem o tom tátovi a on mně bidlo vyrobil. Přinesl z práce i železnou špičku, kterou jsme na bidlo nasadili. Moje ježdění po řece dostalo nový rozměr. Stát na lodi, splouvat po proudu a slyšet jak vlny narážejí na příď… A to novinek nebyl konec. Strejdové s tátou přitáhli od Davle proti proudu a přes Starcovu peřej zánovní pramičku – a byla dvojšpičková!! Tu jsem si vždycky přál. Jak ta se snadno otáčela a bidlem hnala po hladině. Ani mi už nevadilo, že tady nemám moc kamarády, kamarádil jsem teď s „mojí“ lodí.
Na podzim jsme pramičku vytáhli z vody na břeh daleko od řeky, podložili silnou dřevěnou kulatinou, aby pod loď mohl vzduch a vysoušel ji – a tak byla připravena na jaro.
Zima často spoutala řeku ledovým krunýřem. Pamatuji, že zamrzly i peřeje a Sázava se jezdila v takových zimních mrazech na bruslích. Jarní tání často přinášelo na řece nevyzpytatelné situace. Plovoucí kry se v některých místech zpříčily, začaly se hromadit a vytvářet hráz vodě i ledu. Voda rozmnožena táním začala rychle v těchto místech stoupat, až nakonec armáda musela odstřelem ledových zátarasů uvolnit řece cestu. To nebyla žádná výjimka, ale spíše každoroční pravidlo.
Jarní záplavy se samozřejmě nevyhýbaly ani našemu údolí. I když zde řeka vystoupala často do výše několika metrů nad normální stav, chaty většinou nezasáhla. Byly stavěny do míst nebo na vysoké podezdívky tak, aby je povodně neohrozily. Je ovšem pravda, že mnohdy chyběly už jen pověstné centimetry a tak, aby chaty neodplavaly, byly přivazovány lany ke stromům.
Někdy ale nic nepomohlo. Pamatuji si – byl jsem se tam s tátou později podívat – jak jeden rok povodňová vlna spojená s přívalem mohutných ker zpustošila chatovou zástavbu na Chlomku (Petrov-Chlomek). Viděl jsem tu mohutné desky ker silné více než půl metru ležet na polorozbořených střechách, někde prořízly boční stěnu stavby a posunuly chatu pár metrů stranou. Všude kolem zmar mnoha roků lidského snažení, které naráz rozmetaly rozmary počasí, ledovice a jedno jarní tání.
Voda má učesané vlasy…, voda má rozpuštěné vlasy…, voda má rozcuchané vlasy… (v inspiraci Janem Skácelem).
Kapitoly ze série – Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu:
Fantazie, sny, představy a touhy
Další články:
TÁBOR SLUNCE aneb jak chutná strach
TÁBOROVÁ SAUNA oddílu Bílý Orel
