2) Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu
Posázavský Pacifik
Cesta do Zlatého kaňonu vedla a vede železniční lokálkou z pražského nádraží Braník podél řeky Vltavy a Sázavy směrem na Čerčany. Kousek nalevo vedle hospody a východu z nádraží ležely kánoe a pramičky čekající na roztřídění a vlakový rozvoz po celém Československu.
Každou sobotu odpoledne byl perón přeplněný cestujícími. V nádražní čekárně stály dlouhé fronty na železniční kartonové lístky a úžasný strojek do každé vyrazil datum. Na nástupišti chataři z osad s napěchovanými ruksaky zásob, a trampové v kostkovaných košilích s klobouky, ocvočkovanými opasky, mnozí měli půllitry (vojenské vysoké kožené boty, které užívali němečtí vojáci v období 1. světové války) a na zádech armádní torny uesky a telata.
Návod na výrobu legendární uesky: http://www.dady.nfo.sk/muzeum/usarna/usarna.htm
Když vlak zahoukal před železničním přejezdem, černá zadýchaná kouřící parní lokomotiva za lomozu a pískotu pomalu vjela do nádraží. Z místní hospody vybíhali ti, co si krátili čekání u sklenice piva. Dav, který vypadal, že nemá šanci se do soupravy vejít, se hrnul do starých dřevěných vagónů. Vždy jsem se snažil „vybojovat“ místo u okénka na pravé straně vlaku, ne abych seděl, ale abych mohl pozorovat krajinu zarámovanou oknem, anebo v horké dny si jej stáhnout koženým jazykem, stoupnout si na výklenek topení, vyklonil se a cítil vítr ve vlasech. Vždy jsem se dívat po směru jízdy, jak mi nařizoval táta, aby mi létající jiskry nevlétly do oka.
Staré vagóny s nezakrytými plošinami s vstupními a výstupními dřevěnými schůdky, s volnými přechodovými můstky spojující jednotlivé vagóny – to byla nejvíce ta místa, kde trampové pokuřovali, postávali a posedávali, často rozbalili i kytary a písně s romantickými příběhy kovbojů a desperátů si podmaňovaly mé klukovské srdce. Jednou se mi poštěstilo a do soupravy byly nouzově zařazeny i kryté nákladní vagóny užívané za války, tzv. dobytčáky někdy nazývané hitláky. Takový vagón měl kolem stěn a uprostřed připevněny jen jednoduché dřevěné lavice bez opěradel a velké široké posuvné dveře s jedinou jistící horizontální tyčí. Mezi dveřmi na zemi seděli trampové, hráli na kytaru a zpívali. Stál jsem těsně po straně otevřených dveří, poslouchal, koukal na ubíhající krajinu a cítil v nohách klapot kol narážející na mezery spojnic kolejí. To byl biják plný fantazie!! Tomu se dnešní 4K, ani virtuální realita zdaleka nevyrovná!!
Po několika zastávkách vlak projel u Jarova nejdelší tunel této tratě. Ve Vraném nad Vltavou se čekalo, až výpravčí s plnovousem Krakonoše zvedne „plácačku“ (výpravku) a my si za pomalého rozjíždění prohlédneme jeho pečlivě udržovanou zahrádku s hradem a trpaslíky. U Skochovic nás výhybky nasměrovaly přes tři davelské tunely – směr Posázaví. Těsně za Davlí se Vltava smísila s vodou Sázavy a Posázavský Pacifik – tak jej před desítkami let nazvali trampové a za svůj přijali i místní chataři, osadníci a rekreanti – se přibližoval k železniční zastávce Pikovice (dnes Petrov u Prahy).
I s tátou pozorně vyhlížíme betonovou lávku přes Sázavu. Část spadlého mostního pilíře nám roky slouží jako vodoznak. Když nevykukuje z vody a je celý zalitý řekou, znamená to, že Sázava je vzedmutá (často po dešti) a nemůžeme dolu od nádraží použít pohodlnější pozvolnější cestu. Vybudovaný kamenný chodník kolem skály u naší chaty je pod vodou. Tehdy musíme sejít od tratě do našeho údolí krkolomnou pěšinou po strmém nálety zalesněném svahu, zachytávat se stromů a místy vybudovaného zábradlí. A když je kluzko po dešti, tak to nemusí dopadnout dobře.
Za Pikovicemi se otvírá nádherná divočina s rozervaným údolím řeky kde hučí peřeje a po skalnatých úbočích se vinou křivolaké stezky ke srubům osadníků. Vjíždíme do Zlatého kaňonu. Míjíme monumentální skalnatý masiv vysoký od kolejiště 20 metrů, známý „pikovický komín“ (byl zde již před vybudováním tratě a na některých mapách je vyznačen jako „pikovická jehla“). Údolní stěna od řeky je vysoká přes 40 metrů a na vrcholu skály je dnes umístěn dřevěný kříž. Mnohým nerozvážným lezcům se stala osudným. Skály ve Zlatém kaňonu jsou velmi zrádné. Nahmatáte chyt a když jej zatížíte, vylomí se a vy – nejste-li profesionálně zajištěn – se zřítíte.
Železniční trať vede vysoko ve skalách nad řekou Sázavou a její vybudování bylo velmi náročné. Při stavbě náspů, vykopání a vylámání zářezů i vytvoření opěrných zdí, vznikla řada úseků s četnými nevšedními výhledy na řeku i na vrchol Medníka, který se tyčí do výše 416,5 metrů a je velkou dominantou okolí. Trať je stále těsně přimknutá ke skále. Parní lokomotiva zdolává ztěžka zákruty a velké stoupání tratě. Vjíždíme do 50 metrového tunelu v místech pod vyhlídkou Na Třeštiboku. Někteří mladí, „rychlí a zběsilí“ za tunelem vyskakují z vlaku, aby si zkrátili cestu z nádraží na své chaty. Ve skalnatém vlakovém koridoru tratě mají i s pěšinkou tak dva metry místa od profilu soupravy ke stěně skály. I já, ovšem když jsem už dávno odrost krátkým kalhotám, někdy vyskakoval. Ale jen v místě nad našim údolím kde je nechráněný přejezd, rovná čistá loučka a navíc zde musel vlak ještě přibrzdit před návěstím. Vždy jsem si přešel až do posledního vagónu a dveří na konci vozu, to pro jistotu abych nemohl spadnou pod kola vlaku. Ovšem jak se parní lokomotivy vyměnily za dieselové, byl i v těchto místech s pomalou jízdou konec. A vlakové adrenalinové dobrodružství jsem už nikdy nepokoušel.
Několik desítek metrů po návěstí je další přejezd a za pár minut už vlak brzdí při vjezdu do nádraží Luka pod Medníkem. Na levé straně ve směru jízdy je pozemek se zahradou a rozsáhlý dům. Táta mi jednou říkal, že majitel vlastnil velkou prodejnu, kde nabízel indiánské totemy, kanadské kánoe a podobný sortiment. Pamatuji si i na původní malebnou podobu nádraží. Malý drážní domek a z okna se prodávali lístky. Samostatná dřevěná otevřená čekárna. Na straně náměstíčka studniční pumpa a také hospůdka s výčepem a několika stoly. Výhybky a více kolejí umožňovaly míjení vlakových souprav. Časem někdo postavil vlevo na vyvýšeném plácku přízemní letní restauraci připomínající strohostí betonovou socialistickou architekturu. Také vzniklo směrem k Jílovému nákladní vlakové překladiště a byla vybudována lanová dráha až na stavbu Slapské přehrady. Po trati Sázavského Pacifiku se začaly prohánět nákladní vlaky a jejich obsah se překládal na lanovku.
Směrem na Jílové pokračuje trať v podobném charakteru jako doposud až k přejezdu kamenného viaduktu Žampach. Kamenný most tvoří sedm oblouků o rozpětí 12 m. Výška mostu je 41,73 m (je jen o necelý metr nižší než Nuselský most v Praze). Celková délka mostu je 109,33 m. Jeho podélná osa není v přímce, ale je tvořena obloukem. Je druhým nejvyšším kamenným železničním mostem ve střední Evropě, hned po Landwasserviaduktu ve Švýcarsku. Vlakové nádraží Jílové u Prahy je už vzdáleno od hrany údolí s řekou a já mohu trochu nepřesně napsat, že Zlatý kaňon tady nad Žampachem končí.
Moje vlaková cesta Posázavským Pacifikem ale už skončila ve stanici Luka pod Medníkem. Vyšlapuji si s rodiči po trati směrem zpět. Stáčíme se příkře dolu po široké staré kamenné vozové cestě vedoucí po zatáčce šikmo po svahu a končící až u břehu Sázavy. Pak už zbývá jen několik desítek metrů, obcházíme po kamenném chodníčku velkou skálu, a za ní už je to naše příčné údolí se Zlatým potokem.
Kapitoly ze série – Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu:
Fantazie, sny, představy a touhy
Další články:
TÁBOR SLUNCE aneb jak chutná strach
TÁBOROVÁ SAUNA oddílu Bílý Orel
