9) Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu
Až mě andělé…
Možná, že jste ten obrázek už viděli. V minulosti visel na zdi v nejedné světnici našich dědů a babiček. Na obraze přecházejí přes hlubokou rokli a divokou říčku po chatrném můstku děti a nad nimi je ochraňuje anděl.
Já svoji babičku ani dědečka nepoznal. Malbu jsem viděl viset u naší sousedky v Praze, staré paní Vokaté. Já se k ní občas „nakvartýroval“ do bytu a poslouchal její vyprávění. Nejčastěji povídala o svém synovi, který studoval uměleckou akademii. Prohlížel jsem si jeho pěkné kresby a malby ze školy, které mi paní Vokatá přinesla ve velkých deskách. Měl značný talent. Ve dvaceti letech se utopil ve Svatojánských proudech… Kde byli jeho andělé?
Moje sídlili jistě v Posázaví a čas od času jsem se jim postaral o dost práce.
Jako asi devítiletý kluk jsem se jednou zase houpal na houpačce, která byla pověšena z jedné silné větve stromu pod naší chatou. Já se tam houpal často a hodně vysoko, až jednou ve vrcholové pozici prasklo lano a sedačka se pode mnou otevřela. Pokračoval jsem v letu, těsně minul kmen naproti stojícího stromu a skončil v kopřivách na zadku. Odhaduji, že jsem se proletěl až něco kolem tří metrů. Po chvilce jsem se vzpamatoval z otřesu, zkusil, zda nemám nic zlomeného a šel „žalovat“ tátovi. Ten se zeptal, zda mne něco bolí, a když jsem odvětil, že ne, řekl, že budeme muset dát nová lana.
Jindy jsem šel se sestřenicemi na druhou stranu nahoru k Medníku za Ejinou a Pavlem (holky hlavně za Pavlem). Věděl jsem, že budeme zase posedávat na jedné skále nad srubem Narvik a tak se vybavil z dřevníku několikametrovým popruhem. Když jsme tam došli, uvázal jsem popruh za strom a hrál si na horolezce. Skála nebyla moc vysoká a byla schodovitá, lezlo se po ní v pohodě. Ale jen do okamžiku, kdy jsem se vzepřel nohama a celé tělo odvážně vytyčil do vzduchu kolmo na skálu. Starý popruh prasknul. Udělal jsem nechtíc kotoul dozadu. Hlavou se odrazil od zad jednoho staršího kluka, který lezl pode mnou, a pak už obloukem přistál v hustém roští pod skalkou. Vstávaje jsem zjistil, že na literárním obratu „klepali se mu kolena“ je hodně pravdy. Mně vibrovala tolik, že jsem se na nich nemohl zpočátku udržet…
Jednou, někdy na podzim, bylo naše údolíčko zase nudně prázdné a tak jsem se rozhodl pro větší výpravu do okolí a dostal se až na trať před vlakový tunel v místech Na Třeštiboku. Moc se mi do něj nechtělo. Nevěděl jsem, nepojede-li vlak a kolem po skále se mi to také nezdálo zrovna bezpečné. Pak jsem si vzpomněl, že někdo povídal, že jak narážejí kola vlaku na mezery ve spojích tak se ten zvuk po kolejích nese hodně daleko a tak se pozná, že vlak už jede, i když jej ještě normálně neslyšíš. Položil jsem ucho na kolej a nic jsem neslyšel. Vydal se tedy po úzké cestičce mezi náspem a skálou k tunelu. Náhle mi za zády zařval klakson a kolem mne se šílenou rychlostí přehnala drezína. Je to tu samá zatáčka a drezína je tak lehká, že jsem její nárazy na spoje v kolejích nemohl slyšet. Kolik vteřin rozhodovalo? To vědí jenom andělé, kteří mě včas stáhli z kolejí…
Mnohem později, když jsem na chatu jezdil i sám, často jsem chodil v podvečer na nádraží, kde se scházela naše místní parta dospívajících teenegerů. Většinou se rozhodlo jít do nějaké okolní restaurace. Buď zde na nádraží, nebo nahoru k Holubům a někdy jsme se vydali až do Pikovic. Bývalo nás kolem osmi i více, dvě tři holky mezi námi a několik kytar. V hospodě jsme hráli, zpívali a samozřejmě pili pivo. Někdy jsem spával u někoho nahoře na chatě, ale tentokrát se vracel dolu do údolí.
Byla tmavá noc, mraky zakrývaly oblohu a já neměl sebou baterku. Proto jsem se rozhodl, že sejdu k nám cestičkou po zpevněném vysokém traťovém náspu, který přetíná naše údolí, je to tam otevřené a na pravé straně nejsou stromy – bude tam trochu světleji. Znal jsem to tady dobře a cestu cítil nohama. Když jsem sešel přes polovinu výšky strmého náspu až k tunelu kde vytéká Zlatý potok, napojil se na pozvolnou cestu, která míří svahem po skále dolu k Sázavě. Těsně vedle úzké cestičky vede krátce suché mělké koryto, kterým se při rozvodněném potoku hrne voda na hranu skály. Náhle jsem se prudce zastavil a ve strachu se stáhl do dřepu. Celé tělo zaplavil stresový hormon a vědomí se mi pronikavě zostřilo. Uvědomil si, že jsem sešel do onoho mělkého koryta a stačí jen několik kroků a zřítím se ze skály, kde při rozvodněném potoku padají vody několikametrovým vodopádem a dole se tříští o kameny… Byla tmavá noc, anděly jsem neviděl, ale jistě tam byli.
O jednom víkendu kdy byl na Sázavě povodňový stav – takový kdy vlny v peřejích jsou krásně vysoké a já měl shodou okolností svoji singlovku na nádraží v Týnci nad Sázavou, jsem se rozhodl, že si to musím sjet. Tátovi na chatě jsem řekl, že to jedu, ale v poledne na oběd už budu zpátky. Vlakem odjel do Týnce, vyzvedl kánoi a hurá do rozvodněné řeky. Jednou jsem ji už za takového stavu jel a tak jsem věděl, co mne kde čeká. Nevěděl.
Sjel jsem Týnecký jez, Podělusy a blížil se k Brejlovu, když tu za mnou někdo volá. Otočím se a vidím, že se blíží kluk na kajaku. A jestli to tady znám, že on vůbec ne. Říkám, že jo, a že teď bude jez Brejlov a ten se při téhle vodě jezdí po louce vpravo. Pak je Kaňov a ten je kolmý, vysoký a bude mít nejetelný válec a přenáší se vlevo. Jak tak povídám otočený zády tak jsem si neuvědomil, že i když je tady hladina klidná tak za tohohle stavu má řeka rychlý tah a žene nás k jezu. Když jsem to zjistil, ještě jsem stačil křiknout na kajakáře: „Už jsme tady. Rychle ke břehu!“ A začal makat, co se dalo, proti proudu a šikmo ke břehu.
Kajak je úzká loď a singlovka na ní v rychlosti nemá, navíc kajakář byl ještě pár metru nade mnou – a tak to stihl. Vidím, že mne proud stále strhává k jezu, že už nemám žádné dobré možnosti. Před korunou jezu jsem se tedy aspoň otočil přídí, nechtělo se mi tam spadnout po zadku. Na posledních dvou třech metrech ještě prudce zabral vpřed, abych měl co nejvyšší rychlost a pokusil se tak válec, který mě dole čeká, prorazit. Marná snaha.
Válec byl široký kolem čtyř až pěti metru, zastavil loď a vcucnul mě zpátky bokem na jez. Z jedné strany se mnou lomcovala vracející voda z válce a z druhé padající voda ze šikmé desky jezu. Naklonil jsem se, abych se hned necvakl, ale věděl, že to dlouho neudržím a že to vlastně nemá řešení.
Tehdy se ještě plovací vesty moc nenosily a pro tuhle situaci to bylo jen dobře. Jak jsem se s lodí převrátil do válce, strhl špricdeku z paluby, vysoukal se ven z lodě a usilovně plaval pod vodou a u dna řeky co nejdál od jezu. Vynořil jsem se až za válcem a měl tak vyhráno. (Je to jediná možnost jak se z vodního válce pod jezem dostat pokud tam nejsou překážky. U dna voda proudí od jezu, ale při hladině se vrací.) Loď ale vyhráno neměla.
Převracela se, rotovala pod jezem a nabírala více a více vody. Já tušil, že moc šance nemá. Neměl jsem v ní nafouknuté míče ani polystyrénové vycpávky, které by ji udržely i plnou vody na hladině (laminát neplave). Po nějaké době se loď dostala až k propusti ve středu jezu, kde jí válec vyvrhnul. Byla plná vody, jen v jedné špičce zůstal vzduch, který ji nadnášel. Tato špička s chytacím okem vykukovala tak 40 cm nad hladinou. Rozhodl jsem se, že si pro ni doplavu a zachráním ji. To bylo špatné rozhodnutí.
Řeka pod jezem byla široká, loď až někde za polovinou, zataženo a chladno, byl jsem oblečený ve vodácké pogumované bundě, boty do vody… Vysoukal se ze špricdeky, ta při plavání vytvoří kapsu s vodou a zpomaluje. Skočil jsem do řeky odhodlán chytit loď za oko na špici a dotáhnou ji na břeh. Jak bláhové.
Nikdy bych krytou loď plnou vody, ani na klidné hladině, která se ale rychle přibližovala k dalšímu vysokému jezu, neutáhl. Tehdy zase zapracovali andělé. Loď druhou špičkou narazila u dna na nějakou překážku, znova se převrátila, poslední vzduch unikl a moje singlovka se nevratně potopila pod hladinu. I tak jsem toho už měl stejně „plné kecky“ a tak se rozhodl, že doplavu na druhý břeh, který byl blíž.
Zakřičel jsem ještě na kajakáře, že jdu dál po této straně a vydal se podél řeky na chatu. Usoudil jsem, že to časově bude lepší nebo stejně dlouhé, než čekat na vlak a pak ještě jít z nádraží dolu na chatu. Když přicházím k našemu údolí, už z dálky vidím, že táta stojí na břehu a dívá se přes burácející peřeje nahoru na řeku. Měl jsem skoro dvě hodiny zpoždění. Jak mu asi bylo?
Když jsem k němu došel a překotně chtěl vyprávět, co se mi přihodilo, řekl jen: „Převlíkni se, ať nenastydneš a v troubě máš oběd.“
Z toho už je teď snad každému jasné, že moji andělé sídlili v Posázaví a byl bych rád – když tento kraj již není mnou dosažitelný – aby se přestěhovali blíže ke mně.
Kapitoly ze série – Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu:
Fantazie, sny, představy a touhy
Další články:
TÁBOR SLUNCE aneb jak chutná strach
TÁBOROVÁ SAUNA oddílu Bílý Orel
