10) Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu
Fantazie, sny, představy a touhy
Mnohdy nám herci a herečky, zpěváci i politici v neskryté samochvále popisují, jak chtěli už v dětství být manekýnky, herci, kosmonauty, politiky nebo prezidenty. Také neopomenou informace, jak už v mateřské školce vášnivě líbali svoji první lásku. Tak bohudík tyto ambice jsem v dětství neměl a věřím, že jsem o nic nepřišel.
V počátcích mého osamoceného víkendového a prázdninového dětství na Sázavě mne provázela často hra na něco. Nebyl jsem ale nijak ortodoxní, stačil kostým a vědomí, že patřím k té správné straně z příběhů.
Vzrušující westernový děj rodokapsů, zálesácká atmosféra v okolních srubech, příroda Zlatého kaňonu a trampská romantika mně v raném věku nasadila klobouk, připnula přes tepláky ocvočkovaný opasek s pouzdrem na dětskou pistolku a na krk uvázala pestrobarevný šátek. Táta přinesl z práce vyrobenou šerifskou hvězdu a později dokonce od někoho získal rajtky a vysoké jezdecké boty, které jsem časem vylepšil ostruhami získanými v pražských Kotcích (jezdit na pramičce s ostruhami na vysokých botách, jó tomu říkám folklór). Žokej to musel být hodně malý, ale přesto na mně kalhoty plandaly a já mohl do nich roky dorůstat. Připadal jsem si v nich jako kanadská jízdní policie.
I když jsem vypadal jistě hodně bizarně, nepamatuji, že bych od chatařů sklízel nějaké posměšky či ironie. Nebo mne to alespoň nepoznamenalo – když si to ani nepamatuji.
Čas běžel a sním i procitání. O Vánocích jsem dostal tenisovou raketu Artis i s úložným rámem a plátěným pouzdrem s kapsou na míčky. Tady někdo z rodičů vsadil peníze na mé budoucí „úspěchy“ v bílém sportu. I když třeba ping pong jsem hrál rád. Často ale v údolí foukal vítr a navíc stůl na stolní tenis se tátovi výjimečně moc nepovedl. Některá místa měla jiný odraz než jiná. Mnohem raději jsem měl řeku a loď. Také duše ze staré pneumatiky od traktoru se mi stávala dobrodružnou bárkou, na které jsem splouval peřeje Sázavy a užíval vodních radovánek. Narození ve vodním znamení si prostě nedalo poroučet.
O prázdninách jsem chodil hrát tenis na osadní kurty Na Pravce (Osada Staří kamarádi – U Dubu). Ale jak vás má bavit něco co neumíte? Nějaká zeď abych se na ní mohl učit aspoň trochu pinkat, tady nebyla a tak šlo hlavně o sbírání netrefených míčků. Ale něco to přineslo. Seznámil jsem se s místní partou dětí, se kterou jsem pak často hrál volejbal.
A tady došlo k prvnímu okouzlení. Nebyla to zvědavost, kterou jsem už podnik, když jsme se s jednou spolužačkou drželi za ruce, neměli si co říci a v Chotkových sadech si dali pusu. Tehdy jsem si to zhodnotil jako dost nudné a nic neříkající. Tohle ale bylo probuzení k úžasu, tohle sytilo duši. „Byla krásná, byla milá, byla chytrá, zkrátka fajn.“ Neříkali ji Klementajn, ale Anežko(*). Neustále jsem jí přihrával míč, oslovoval ji jménem a nemohl na ní nemyslet…
Pod stromem nedaleko hřiště jsme někdy hrávali ve dvojicích hru na otázky a odpovědi. V jedné krabičce od sirek byly otázky a v druhé odpovědi. Jeden z hráčů vytáhl otázku druhý odpověď. Tvořilo to absurdní a veselá spojení. Například: „Čistíš si zuby?“ „Jen když se zpotím.“ A podobná komická sousloví.
Každý večer před usnutím jsem se utápěl v představách a spřádal nereálné konstrukce jak to „moje tajemství“ říci. Vyfantazíroval a vysnil si, že Anežka na moji otázku „Máš mě ráda?“ – ta otázka tam skutečně byla, odpoví „Mám ráda tebe!“ – ale taková věta v krabičce odpovědí nebyla.
Jednou po obědě na konci prázdnin když jsem byl s Anežkou na hřišti sám. Tak jsme si sedli pod strom, otevřeli krabičky… – a začal se odvíjet osud. Série náhod nebo zázrak? Byli jsme sami, šli hrát krabičky, vytáhl jsem si otázku „Máš mě ráda?“ a Anežka řekla odpověď, která v odpovědích nebyla. Vše se událo, přesně jak jsem si to vysnil.
Byl jsem v šoku, že mohu směsí myšlenek a touhy stvořit událost. Zaplaven emocí jsem nebyl schopen na situaci rozumně reagovat. Dělal jsem zbaběle, že tam taková odpověď je a vytáhl další otázku. Anežka však smečovala: „Taková odpověď tam není“ a já stupidně řekl něco jako „To nevadí.“ Člověk je zajatcem náhlé situace. Prosím, až budete vy připravovat zázrak, vymyslete si včas, jak na něj zareagujete.
Další den skončily prázdniny a za měsíc jsem už ležel v nemocnici netušíc, co vše mne čeká… Ale mládí se otřepe a budoucnost fatalisticky neřeší. I tady, zavřen v náruč bílého smutku, často i bolestí, se mohou zdát barevné sny. A zdály se mi.
První byl na sále, kde mně prováděli punkci do kyčle a uspali rajským plynem. Uspávání bylo velmi nepříjemné. Pulsující barevné kruhy, zrychlující dech, a když už jsem měl pocit, že jsem prohrál boj o vzduch, tak pád do nádherného barevného snu. Byl jsem na horách, svítilo slunce, kolem děti z naší třídy, lyžování, pohoda, úsměvy… – a pak procitnutí.
Časem jsem si dokázal na noc „objednávat“ sny. Nejraději měl ten – a snil jsem si ho opakovaně – ve kterém doma sejdu do sklepa, otevřu skryté dveře a tajnou dlouhou chodbou se dostanu do krásného divokého a skalnatého kraje. Přes okraj útesu se dívám do údolí s říčkou a v meandru zátoky na louce ze syté zelené trávy stojí tábor. Chtěl jsem vždy nějak slézt k němu dolu, ale to se mi nikdy nepodařilo.
Později doma, to už jsem se po roce a dvou operací páteře z nemocnice vrátil miloval sny ve kterých jsem létal. Byl to dokonalý zážitek a fyzický pocit, kterému se nic nevyrovnalo. Každý den jsem se nevýslovně těšil, až si lehnu a budu zase odrazy a klouzavým letem, ničím nespoután, v mírném vánku přelétávat nad barevnou krajinou. Rozepínal jsem si kabátek od pyžama, abych rychleji navodil chladivý pocit letu a zůstával uvězněn někde mezi bděním a sněním. Myslím, že to bylo právě to místo v podvědomí, kde všechno tak krásně šlo.
Ozvěny minulosti i náčrty budoucnosti se koupaly ve sféře podvědomí, pohybovaly se zbaveny tíže a bez pevných souvislostí. A montáž osobnosti a dospělost se stávala pohřebiště těchto mlčenlivých záhad.
***
Snad blázen maloval palety taškařic po hvězdné pláni, po hvězdné pláni.
Všechno co život dal na listech kapradin je nyní k mání, je nyní k mání.
(Duo Durango)
(*) jméno změněno
Kapitoly ze série – Vzpomínky kluka od Zlatého kaňonu:
Fantazie, sny, představy a touhy
Další články:
TÁBOR SLUNCE aneb jak chutná strach
TÁBOROVÁ SAUNA oddílu Bílý Orel
